V roce 2017 jsem napsala knihu Banánové dítě: Vietnamka v české džungli. Je to dvacet kapitol z mého života. Upřímných, syrových, mých. Nedokážu říct, která kapitola je nejdůležitější, ale často se vracím k té uprostřed. Psala jsem tam o své depresi, i když jsem tehdy ještě neměla žádnou diagnózu. Dnes vím, že žiju s bipolární poruchou, a v těch textech vidím stopy, kterým tehdy nikdo nerozuměl. Ani já. K té části knihy se vracím hlavně ve chvílích, kdy jsem znovu v temnotě. Připomínám si, že už jsem tím prošla. Že i když to tehdy vypadalo beznadějně, vždycky jsem se z toho dostala. A dostanu se i teď. Ta kniha je pro mě důkazem, že světlo na konci tunelu tam je. Vždycky.
Năm 2017 mình đã viết cuốn sách Banánové dítě: Vietnamka v české džungli (Đứa trẻ chuối: Cô gái Việt trong “rừng” Séc). Đó là hai mươi chương từ cuộc đời mình – chân thật, mộc mạc và của riêng mình. Mình không thể nói chương nào quan trọng nhất, nhưng thường xuyên quay lại chương ở giữa. Khi ấy mình đã viết về trầm cảm, dù lúc đó chưa có chẩn đoán nào.Giờ mình biết mình sống cùng rối loạn lưỡng cực, và trong những trang viết đó mình nhìn thấy những dấu hiệu mà ngày xưa không ai hiểu. Ngay cả mình cũng không. Mình hay đọc lại phần đó mỗi khi rơi vào bóng tối lần nữa. Nó nhắc mình rằng mình đã từng vượt qua. Rằng dù lúc đó có vẻ vô vọng đến đâu, mình vẫn vượt được. Và lần này mình cũng sẽ vượt. Với mình, cuốn sách đó là bằng chứng rằng ánh sáng ở cuối đường hầm luôn tồn tại. Luôn luôn.
In 2017, I wrote the book Banánové dítě: Vietnamka v české džungli (Banana Child: A Vietnamese Woman in the Czech Jungle). It’s twenty chapters from my life. Honest, raw, mine. I can’t say which chapter is the most important, but I often return to the one in the middle. I wrote about my depression, even though at that time I didn’t have a diagnosis. Today, I know I live with bipolar disorder, and in those texts, I can see traces of something that no one understood back then. Not even me. I mainly return to that part of the book in moments when I find myself in darkness again. I remind myself that I’ve been through it before. That even though it seemed hopeless back then, I always made it through. And I will make it through again. The book is proof for me that the light at the end of the tunnel is always there. Always.